Koncem 80. let si Masaryk uvědomil, že nejvyšší zastupitelské úřady – český sněm a říšská rada byly dosud nedostatečně využitou platformou pro důkladné analýzy existujících problémů v habsburské říši i v českých zemích, i diskusi jak k řešení kumulujících se problémů přistupovat v zájmu prospěchu jednotlivých národů i říše jako celku. V důrazu na odbornost těchto analýz problémů viděl nejen realistickou cestu k potřebné modernizaci v řadě oblastí, ale i prostředek ke vzdělávání, včetně politického, veřejnosti a politiků, k užší smysluplné spolupráci v říšské radě. Více znalostí o existujících problémech a vyšší politickou úroveň veřejnosti viděl perspektivně i jako cestu a záruku jejího většího a zodpovědného vlivu na politiku v zájmu úrovně českého národa, a tím i k úrovni říše a její větší vnitřní stability, což bylo v souladu s jeho demokratickým přesvědčením. Tradiční staročeská podpora vlády, ochota k nic neřešícím kompromisům s Němci v českých zemích, dávaly málo naděje na prosazení rovnoprávného postavení českého národa, což Masaryk pochopil hlavně v souvislosti s prosazováním punktací, o jejichž podstatě veřejnost nebyla oficiálně vůbec informována. Masaryk věřil v otevřenou politiku, založenou na znalostech a rozumných kompromisech v zájmu úrovně národů říše i většiny jednotlivců. Takováto politika vyžadovala nejen vzdělané politiky, ale i veřejnost, aby mohla být svými tlaky a požadavky potřebně demokratizující, efektivní součástí politického systému.

Demokratickou orientaci Masaryk považoval za důležitou nejen z hlediska úrovně většiny lidí, ale i jako cestu k posílení přirozeného práva českého národa na větší samostatnost a tím i k posílení historického práva. Byl si vědom toho, že v rámci politické konstelace sil, která nebyla příznivá rozvíjení demokracie, praktická účinnost přirozeného práva národů ve prospěch dosažení rovnoprávnosti s privilegovanými Němci, byla zcela závislá na celkové úrovni jednotlivých, včetně politické. Jejich politická úroveň byla nutně závislá na úrovni vzdělání, určitém stupni sdílených hodnot moderní demokratické politiky, ale i na intensitě a kvalitě komunikace mezi inteligencí, politiky a veřejností. V případě českého národa Masaryk správně usuzoval, že tato komunikace nedostatečně přispívá k politickému vzdělávání české veřejnosti, k její informovanosti o podmínkách a problémech v říši, o důležitých potřebách vlastních a říše, o možnostech svého rychlejšího pozitivního rozvoje. Zvláště vzdělávací úroveň tisku viděl jako daleko za úrovní a intensitou, kterou pěstoval již Karel Havlíček Borovský svou „rozumnou“ žurnalistikou za účelem politické informovanosti a dospělosti českého národa. Přestože měl Masaryk podstatné výhrady jak k Národní straně tak k Národní straně svobodomyslné, nebyl tak naivní, aby se domníval, že se obejde bez členství v jedné z nich, pokud chce vstoupit do aktivní politiky jako poslanec.

Svá politická stanoviska měl Masaryk dobře promyšlená, postavená na demokratických principech a na své ‚sociologické metodě‘ zkoumání důležitých aspektů a potřeb českého národa i říše v řadě oblastí. Spolu se svými kolegy „realisty“ Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem, kteří také hodlali kandidovat do říšské rady, vypracovali koncem roku 1889 tzv. ‚program lidový‘, ze kterého nemínili ustoupit.

Masarykův hlavní předpoklad byl, že potřebná politická řešení závažných problémů v říši musí vycházet z jejich konkrétních a důkladných znalostí, z podmínek existence jednotlivých národů a jejich důležitých potřeb, jako bylo vzdělání, kulturní úroveň, ekonomika, znalost příčin sociálních problémů atd. Ty měl každý národ v říši jiné, vzhledem k jejich velmi rozdílné úrovni. Centralizace bránila jejich rychlejšímu pozitivnímu rozvoji, neboť rozdíly v úrovni národů ignorovala a navzdory velkým daním, vláda neponechávala jednotlivým zemím dostatek financí na jejich rozvoj. Masaryk, podobně jako řada politiků již od r. 1848, věřil, že decentralizace je i v zájmu úrovně, stability a konkurence schopnosti celé říše, neboť by umožnila rychlejší pozitivní rozvoj jednotlivých národů. Slušnou úroveň národů viděl i v zájmu úrovně a síly celé říše. Druhým jeho předpokladem bylo, že demokracie, jako jediný systém s dostatečnou schopností pozitivně reagovat na problémy a potřeby společnosti, je závislá na znalostech a politické úrovni voličstva, k jehož znalostem a dospělosti musí inteligence, politikové i politické strany co nejpoctivěji přispívat.

Úspěch trnité cesty realistů do Národní strany svobodomyslné (mladočeské) byl možný jen proto, že Julius Grégr uznal, že tři realisté budou velkým intelektuálním přínosem pro mladočeskou stranu a také souhlasil s přijetím ‚lidového programu‘ realistů pro celou mladočeskou stranu, která vstupovala v únoru 1891 do volební kampaně pro volby do říšského sněmu ve Vídni a do českého sněmu.

Tento program se v nejdůležitějších rysech odrazil i ve volebním prohlášení mladočeské strany, publikovaném několikrát v Národních listech průběhem tří týdnů před volbami, které se konaly 7. března 1891. Některé předpoklady tohoto programu se překvapivě ukazovaly správné již během kampaně, o kterou měla česká veřejnost nesmírný zájem. Četné volební schůze měly někdy až několika tisícovou návštěvnost voličů, často i nevoličů a žen. Bylo jasné, že mladočeši pojímali kampaň zcela nově a daleko věcněji než bylo dosud zvykem. Jejich požadavek všeobecného hlasovacího práva byl pro veřejnost zvláště přitažlivý. Měli štěstí, že místodržitel František hrabě Thun–Hohenstein vyhlásil až do dne voleb svobodu shromažďovací, což znamenalo, že schůze nemohly být rozpuštěny pro malicherné důvody a pro kritiku vlády. Také 50% účast českých voličů ve volbách v Čechách byla, vzhledem k ostatním částem říše, nadprůměrná, a výsledek voleb naprosto nečekaný – v Čechách bylo zvoleno všech 39 mladočechů do říšské rady a žádný staročech. Na Moravě, kde bylo voličstvo politicky méně vyzrálé a ovlivněné klerikalismem, nebyl zvolen ani jeden mladočech, a Němci, kteří tvořili na Moravě jednu třetinu obyvatel, dostali dvě třetiny křesel.

Masaryk přistupoval k parlamentní činnosti velmi zodpovědně a důkladně. Byl přesvědčen, že podrobné a věcné analýzy existujících problémů ve formě parlamentních projevů v říšské radě i v českém sněmu, musí přesvědčit většinu austroněmeckých poslanců, aby začali podporovat potřebné demokratizační reformy, včetně federalizace říše a zavedení všeobecného hlasovacího práva. Bylo absurdní, aby rakouští Němci, mající necelou polovinu obyvatel v říši, měli politicky i ekonomicky privilegovanou pozici na úkor ostatních. Zdůrazňoval, že říši tvořily malé a větší národy, s různými jazyky, historií, úrovní i potřebami, a tyto skutečnosti bylo nutné reflektovat v politickém systému a úsilí. Jeho přesvědčení bylo založeno i na víře, že demokracie bude stále více převažující orientací v evropském vývoji. Masaryk si však nikdy nedělal iluze, že demokratizační vývoj bude bez konfliktů a třebas i dočasných zvratů.

Byl si dobře vědom toho, že většina poslanců říšské rady byla nevzdělaná ve věcech týkajících se podstaty problémů ekonomických, sociálních, národnostních, v oblasti vzdělávání, ale i v právní, navzdory, že většina poslanců byli právníci. Rakouské právo i jeho výuka naprosto nedostatečně reflektovaly reálné potřeby říše. Nepočítal však s tím, že většina austroněmeckých poslanců bude odmítat jak znalosti a informace o problémech jednotlivých národů a říše, tak opodstatněné návrhy na jejich řešení. Podobně nepočítal s tím, že většina poslanců s německou národností, zvláště z českých zemí, se přimkne více k principu privilegií a nerovnoprávnosti občanské i národnostní, a někteří dokonce i k velkoněmecké myšlence.

Až téměř do současnosti hlavním zdrojem informací parlamentárních projevů byly stenografované záznamy v říšské radě nebo tisk. Zvláště český tisk často uveřejňoval i plná znění projevů českých poslanců. Masarykovy projevy (z obou období) jsou uceleně a kriticky publikovány ve dvou dílech, z nichž relevantní v tomto kontextu je díl první: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891– 1893. Praha 2001, 451 stran.

Většina poslanců říšské rady měla právnické vzdělání, které samo o sobě bylo značně odtrženo od potřebných znalostí týkajících se závažných problémů jednotlivých národů a zemí v říši. Masaryk měl na toto téma dva obsáhlé projevy v říšské radě, v nichž připomínal, že hlavním cílem právnické praxe má být spravedlnost, které nebylo možné dosáhnout bez znalostí společenských, sociálních, historických i kulturních poměrů jednotlivých národů a tříd. Řeč o reformě právnických studií 25. ledna 1892; Řeč a rezoluce k reformě právnických studií, 29. ledna 1892, in: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy1891–1893. Praha 2001, s. 144–177.